Do Francie prší krátce po skončení prvního kola tamních prezidentských voleb gratulace snad z poloviny Evropy. Nemíří na organizační stránku voleb (která příliš dobře zvládnuta nebyla, kupříkladu v Londýně si voliči stěžovali na tříhodinové fronty), ale téměř výlučně na jejich výsledek, vlastně-na jeho polovinu.
Jedním z postupujících je totiž Emmanuel Macron, člověk, který sice slibuje opravit „vyprázdněný“ francouzský politický systém (koho mi to jen připomíná…), jinak je ale ve svých názorech proevropský, prozápadní a vůbec obecně přijatelný pro kohokoli. Jeho protikandidátkou je jeho naprostý protipól, Marine Le Penová.
Bývalá předsedkyně Národní Fronty se netají sympatiemi k Rusku, ekonomickým izolacionismem (chce opustit euro a vypsat referendum o „Frexitu“) a v neposlední řadě velmi nekompromisním pohledem na imigraci, který je jistě trnem v oku evropským lídrům včetně tváře „zvací politiky“ Angele Merkelové.
I proto vyhlížejí všichni druhé kolo s nadějí na drtivou porážku této odpůrkyně evropských hodnot (podle prvních průzkumů nezíská více než 40%). Lze očekávat, že pokud se výrazně nezmění situace či okolnosti (například nízká volební účast, kterou může Macronovo vedení „o parník“ snadno způsobit), příštím prezidentem Francie se skutečně stane Emmanuel Macron.
Jde však o důvod k oslavám? Sotva. Pro radikální odklon od Evropy, jaký Le Penová slibuje, hlasovalo v prvním kole jednadvacet procent Francouzů. Ačkoli není na místě srovnávat její stranu s DSSS či podobnými skutečně krajně pravicovými partajemi (vůči nimž působí reformovaná FN ještě krotce), je alarmující, že má tak širokou podporu. Pro srovnání-v české KSČ bylo počátkem 50. let zhruba 15% Čechoslováků, přičemž ve volbách roku 1948 získala 38% hlasů-obdobná čísla prorokují Le Penové do druhého kola…
Jasně se tu rýsuje stejná skupina voličů, jakou jsme viděli už v Americe i Británii. Nejde jen o „vzpouru proti zavedeným pořádkům“, nýbrž o výkřik zoufalství celé společenské skupiny. Přehlížené skupiny, která netěží z výhod globalizace a na níž trestuhodně zapomínaly všechny předchozí politické garnitury. Pokud nezačneme rychle naslouchat, najde si příště radikálnějšího mluvčího, a nabere ještě více sil.
)