Po volbách ve Velké Británii se zaradovala větší část evropských elit. Opět se ujistili, že se není čeho bát, že stejně jako ve Francii byla i zde protievropská nálada pouhým výkyvem, úspěchem populistů, úspěchem nebezpečným, ale naštěstí dočasným. Mayová, symbol nekompromisního „tvrdého brexitu“, ostrouhala a její pozice je dost oslabena, aby se začalo opět uvažovat o „měkkém brexitu„.
Naopak oslavoval její názorový protipól, předseda labouristů Corbyn. A s ním i Evropa. ČSSD shledává jeho kampaň „inspirativní„, na Twitteru mu gratuloval Martin Schulz či Bernie Sanders. Není se čemu divit, všichni jsou to konec konců bojovníci za liberální a pokrokovou společnost, pravý protipól individuí jako Le Penová, Wilders či Farage. Jenže…
Zdá se, že zde nikdo nechce vidět odvrácenou tvář Corbynova programu. Tento extrémně levicový politik nezískal svých 40% hlasů sliby progresivního zdanění či typicky levicových státních investic do ekonomiky. Pravda, jednou ze skutečných příčin byl katastrofální tah konzervativců vzít důchodcům část benefitů a zvýšit dědickou daň, čímž ztratili převahu ve své dominantní voličské skupině. Není ale také náhodou, že Labour Party zvítězila téměř ve všech okrscích s významnou muslimskou menšinou.
Spojme si nyní tuto „tečku“ celkového obrazu s tečkou reprezentující Corbynovy názory na Blízký východ. Předseda labouristů podporuje radikálně propalestinské organizace označující izraelskou vládu za apartheid (pro srovnání: v Izraeli rozhodně nevisí cedule „Palestincům vstup zakázán“, naopak zde mohou všichni lidé arabského původu včetně žen požívat práv nesrovnatelných se zbytkem této oblasti). Též mimo jiné rozvířil diskuze výrokem, že zařadit Hammás na seznam teroristických organizací byla od Británie „velká chyba„.
Proč tedy světoví politici poplácávají po zádech tohoto přítele teroristů, který krom jiného též považuje „roztahovačnost USA“ za „kořen ukrajinské krize“? Inu, netřeba dlouho hádat. Bernie Sanders byl rovněž znám svou náklonností k Venezuele a Kubě (jejich sociálním systémům, patrně už méně jejich stavu ekonomiky, příčinnou souvislost zde ani po korekci svých postojů nenašel), jeho postoj k Izraeli je velmi rezervovaný, kritizoval například rezolutní odpověď židovského státu na raketové útoky Hammásu, aniž by se pozastavil nad tím, že šlo o úder odvetný.
Nejinak je tomu i v dalších významných mezinárodních organizacích-připomeňme například rezoluci UNESCO, popírající nároky Izraele na Jeruzalém a kritizující okupaci pásma Gazy, která je přitom rovněž přímým důsledkem dlouhodobých raketových útoků z této oblasti. Zatímco tato rezoluce vyvolala po právu ostrou reakci, a to i v Česku, permanentní šikana židovského státu zůstává bohužel mainstreamem.
Že nejde jen o výmysl levicových intelektuálů, kteří se snaží ospravedlnit svá teplá místa v mezinárodních organizacích tímto „bojem za lepší svět“, dokazuje pochod Dyke March v Chicagu. Když tři demonstranti přišli s Davidovou hvězdou na duhové vlajce, byli vykázáni, neboť jejich postoj pohoršoval většinově propalestinské účastníky demonstrace.
Chtělo by se dodat „měj jakou chceš orientaci, jen hlavně ne proizraelskou“, ale situace není k smíchu, je k pláči. Plíživý růst antisemitismu provázel nástup Hitlera stejně jako ekonomické faktory a budeme-li vůči těmto projevům zášti slepí, zatímco budeme stále jednostranně kritizovat protiislámské výroky našich spoluobčanů, nemůžeme čekat nic jiného než názorový posun blíž a blíž Blízkému východu. Tohle že chceme?
)